Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
Alter ego
datum / id08.12.2010 / 372994Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
zobrazeno3188x
počet tipů14
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Kdo hovoří dvěma mateřskými jazyky, pochopí. Pochopí i ti s bujnou fantazií. Doufám, že Vás polské vsuvky nebudou moc rušit.
Alter ego

„Co jsi mi udělala na oběd, panenko?“ zeptal se jako každého odpolede.
„Škubánky, panáčku,“ odpověděla mu a postavila před něj plný talíř. Chvíli se v tom šťouchal vidličkou a ona přihlížela.
„Víš, já dnes nějak nemám hlad,“ řekl nakonec a odsunul talíř.
„No, já to taky nemohla. Chtěla jsem zkusit, jestli to přece jenom nesníš,“ řekla, „tak to spláchnem do záchodu.“
Podíval se na ni a oba se začali smát jako blázni.

Z malého bytečku v „hokejce“ – jak lidé říkali jejich zakřivenému činžáku – sjeli výtahem dolů, pospíšili si z mírného svahu až k rušné křižovatce, nechali projet automobily do Těšína, pak šli kolem pumpy, pořád dál, až na alejemi starých stromů lemovanou, úzkou silnici do Frýdku. Teprve tady zpomalili. Zastavili se nedaleko domku s velkou zahradou, plnou květin a ovocem obtěžkaných jabloní.
„Tak budeme bydlet,“ pomyslel si on.
„A budeme tam mít spoustu dětí,“ pomyslela si ona a přitulila se k němu. Šli dál. Občas kolem projelo auto. Chytil ji kolem pasu a když někdo zablikal světly či zatroubil, přitáhl si ji pevněji.

„Petříku, proč ty sis mě vlastně bral?“ ptala se ho a hladila jeho hruď. Od vzdálené silnice do Těšína k nim doléhalo občasné zasvištění pneumatik, jinak nic. Okna domků na předměstí blikala do tmy. Položil svou dlaň na její ruku a pevně ji stiskl. Žádnou jinou odpověď neočekávala. Za chvíli už spala. Otočil se k ní a políbil ji na čelo. Ze svých rtů olízl kapičku slaného potu. Zavrněla ze sna a on se podíval na její tvář ozářenou měsícem. Ústa měla pootevřená, za rty bílé zoubky, nad nimi křivka nosu, a pak už jen víčka očí a husté obočí, dosud spojené několika chloupky v jedno. Jako by se pořád mračila. Často se tak na ni večer díval a vždy objevoval něco nového, dosud nepoznaného. Pokaždé se toho trochu lekl – cítil se jako vetřelec v cizí ložnici. Ale za denního světla se mu zdálo, že ji znal už staletí.

 

„Tak díky, Jardo, a někdy se zastav,“ řekl Petr řidiči vétřiesky, který jej naložil u brány staveniště elektrárny a teď mu zastavil před vraty skladu, kde pracoval. Nahmatal kliku dveří, stiskl ji, ale pak se ještě obrátil zpět, sebral ze sedadla tašku a čepici, a vycouvával z kabiny ven.
„Jasně, možná v poledne,“ stačil odpovědět Jarda, ale poslední slovo mu od úst odtrhla stojedenáctka, projíždějící kolem nich. Spolu s posledním Jardovým slovem přibrala i Petra a dveře za jeho zády.

Petr se protočil mezi oběma vozy a zůstal ležet před chladičem vétřiesky, přikrytý polámanými dveřmi jako peřinou. Jarda vyskočil z kabiny, strhnul z Petra plech dveří, ale když uviděl jeho potrhané šaty, údy rozhozené do všech stran a z ran prosakující krev, otevřel jen bezradně ústa. Kousek dál, opřený o blatník stojedenáctky, stál její řidič a zvracel do prachu cesty.

 

Dveře resuscitačního sálu se tiše otevřely a dovnitř proklouzla ženská postava, navlečená do sterilních, nemocničních šatů. „Jen pár minut, mladá paní,“ řekla sestřička a zase zmizela.

Rozhlédla se po slabě osvícené místnosti, plné pípajících a blikajících přístrojů, a snažila se zorientovat ve směsi káblů a hadiček kolem lůžka prapodivné konstrukce. Uprostřed toho všeho ležela, zčásti zavěšená na kladkách, postava muže. Mohl to být kdokoliv.
„Petříčku, to jsem já, Andula,“ pronesla do prostoru sálu, k bílé kouli ve hlavách lůžka, ale nejistě, jako by mluvila sama se sebou. Odpověděly jí jen zvuky přístrojů. Z toho pohledu se jí stáhlo hrdlo, z pachu desinfekce se jí udělalo mdlo.
„Petříku?“ Projížděla očima po povrchu bandáží a sádry a hledala jedno zdravé místečko. Nenašla, a neměla se čeho dotknout. Svěsila ruce podél těla a mlčela. A když konečně klaply dveře a sestřička oznámila konec návštěvy, pozvedla na rozloučenou ruku a odešla.

 

„Petříku, budeme mít návštěvu!“ řekla a pohladila ho po vlasech. Sedla si k němu na opěradlo křesla a chvíli jej pozorovala.
„Petříku, proč nic nemluvíš? Lékaři říkali, že bys mluvit mohl. Petříku?“
Vstala a odešla do kuchyně. Nedíval se za ní, pozoroval špičku své hole, o kterou měl opřenu bradu. Vykoukla z kuchyně:
„Přijdou tví kamarádi z polského Těšína!“
Pootočil se k ní, ale bradu nezvedl.
„Já je neznám, ale ty asi ano. Nějaký Zbyszek s Terezkou,“ řekla.
Jeho zrak dále zkoumal tvar špičky hole.
„Už by tu vlastně měli být.“
Nepohnul se ani ve chvíli, kdy zazvonil zvonek a jeho žena šla otevřít. Ale když se v otevřených dveřích objevil urostlý mládenec se společnicí, když předal hospodyňce kytici a dvorně jí zpolska políbil ruku, stál ve dveřích obýváku a díval se na to. Nechal se přivítat, a když mu podali ruku, podal ji také. Ale neusmál se a neřekl ani slovo.
„Dzień dobry Piotrku,” řekl mládenec.
„Dzień dobry,” přizvukovala mladá žena.
Petr mlčel.
Posadili se do křesel naproti sobě, srkali čaj a přikusovali sušenky.

„Hm,” řekl Zbyszek a obě ženy se k němu otočily. Ale Petr jen okusoval svou sušenku dokulata a drobil si na kalhoty.
„Dobre ciastka,” řekla mladá žena.
„Pyszne,” potvrdil její muž.
„Andulo, dasz mi receptę?” zeptala se Polka.
Na parapetu bzučela moucha, a když našla škvíru ve sklopeném okně a vylétla ven, všem se ulevilo. Jen Petrovi to bylo jedno. Okusoval už docela malé kolečko. Nechával si na tom záležet a šilhal na konečky svých prstů.

Pak poslední kulatý drobeček polkl, utřel si prsty do nohavice a odkašlal si. Všichni na něj pohlédli. Andula poplašeně, oba hosté plni očekávání.

„Tych ciastek nie upiekła ona,“ řekl zřetelně Petr. Seděl vzpřímeně a díval se jim do očí. Ústa pevně stisknutá. Oba hosté se na sebe podívali, a pak na Petra. Andula seděla se široce otevřenýma očima a třásla se jí brada.
„On mluví!“ šeptala, „Polsky!“
V jedné ruce držela talířek s hrníčkem čaje, druhou si utírala nos. Slzy jí tekly po tvářích a ona se usmívala.
„Má pravdu, já je nepekla, ty máme od pekaře naproti,“ řekla po chvíli a zvedla se. Jako náměsíčná přistoupila k Petrovi a položila mu volnou ruku na rameno.
„Petříku!“
„Zostaw mnie!“ zavrčel Petr a odtáhl se od ní do nejzazšího kouta svého křesla. Andula ucukla, šálek sklouzl z talířku a rozbil se na parketách. Ihned poklekla a začala na talířek sbírat střepy. Petr se na ni podíval, pak na hosty, vysunul bradu vpřed, ťukl holí do podlahy a řekl:
„Ona w ogóle nie potrafi piec. Ona nic nie umie!”

Zul si bačkoru. Z ponožky mu trčel holý palec. Zakýval ním. „Nic nie umie,“ řekl a vstal. Opíral se o hůl a procházel kolem nábytku. Projížděl po něm rukou a ukazoval hostům čistou dlaň:
„O tu, proszę,” a: „i tu też! Wszędzie pełno kurzu!”
Dobelhal se k oknu, holí rozhrnul záclonu.
„Proszę, przez te niemyte szyby świata nie widać.”
Za okny leželo předměstí se svými zahradami a rodinnými domky, za kopcem na obzoru se rozkládalo panoráma Beskyd.

Stál opřen oběma rukama o hůl a těžce oddychoval. Andula odešla se střepy do kuchyně a dlouho se nevracela.
„Ty chyba przesadzasz,” řekl Zbyszek.
„Ja że przesadzam? Ja? Czystą prawdę mówię!” Tvář mu zkřivila zlost. Tereza vstala a odešla za Andulou do kuchyně.
„Ja ci coś powiem,” zasyčel a naklonil se ke Zbyszkovi, „w łóżku też jest do niczego! Zimna jak dupa zakonnicy!”
V kuchyni zařinčelo nádobí. Petr se napřímil, zamával holí a vykřikl:
„Ja cię, ty cholero, jeszcze nauczę!”
Hůl zachytila vázu a kytice se rozlétla po pokoji. Petr ztratil rovnováhu. Zbyszek vyskočil, ale Petrova hlava už udeřila o parkety. Zaduněla jako meloun, hozený mezi ostatní na přívěs traktoru.

 

Dovolila jim, aby jí pomohli přenést ho do ložnice. Ale pak už je vyprovodila ke dveřím. Hned se vrátila k Petrovi do ložnice, opatřila mu bouli na hlavě, mokrým ručníkem utřela jeho zpocenou tvář i dlaně. Stála nad ním a zkoumala jeho rysy.
„Kdo ty vlastně jsi, Petře?” řekla. Rychle se svlékla a vklouzla za ním do postele. Lehla si hodně blízko a položila mu dlaň na prsa.

Aniž by otevřel oči, položil svou ruku na její, stiskl ji a zašeptal:
„Jsem tvůj Petřík, panenko! Copak už to nevíš?”

Jeho dlaň se uvolnila a on začal hluboce oddychovat. Dlouho pozorovala jeho tvář. Pak schoulila svou tvář do ohybu jeho paže a posléze usnula také.

Pár chloupků dotvářelo její obočí v jednu hodně prohnutou křivku.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

28.03.2012 17:27:46Lakrov
redaktor prózy
Probírám se neotevřenými avízy a zjišťuji, že tenhle příběh už znám v nové, "oblečenější" verzi. Původní nahota mu obšem také sluší a to stojí za ocenění.
09.02.2011 09:20:55Edvin1
Děkuji, čučenko. Jak vidíš, sdílím Tvůj názor. Snad jediná povídka, jakou jsem vymyslil od začátku do konce, je Teta Líza. Zbytek je celkem bez vyjímky ze života takového, jak jsem ho prožil já, nebo mí blízcí.
08.02.2011 21:12:59čučenka
Ta Andula musela mít ale nervy, nezávidím jí to.
Dobře napsaný příběh, člověk nad ním musí uvažovat a snaží se vžít.. Jen mi to potvrzuje můj názor, že ani netřeba vymýšlet povídky, stačí dobře zachytit skutečnost. A tobě se to povedlo.
12.12.2010 22:38:42Edvin1
It should it be the other way round - I read those two because I can not forget them. :-)
12.12.2010 13:16:20Norbert von Amehr, Graf von Mann
Thanks. I really could not think of a book worth to be read a second time.
But I must give it a second thought. Perhaps something by Kahlil Gibran, because I do not remember much of it anymore.
12.12.2010 00:00:51Bíša
U Tebe si osvěžuji své jazykové znalosti...
11.12.2010 15:08:45Edvin1
R. L. Stevenson - The Treasure Island. 19th century edition, in Czech, with beautiful illustrations. I might love it because of nostalgy, but I guess it`s more than that - R.L. Stevenson was a master of the written word. No word too much, no word too little. There is everything a good story should have. I did not know it before, but still I liked it. As a child, and now as an old guy.

Since I`ve learned German I`ve made another discovery: Stefan Zweig - Schachnovelle.

I keep reading them both once a year.
10.12.2010 19:09:10Norbert von Amehr, Graf von Mann
I wish you could tell me the name of just one of those books you consider you favourites. I do not think I have any that would last. Now I quite like "English Grammar for Dummies". I am still looking for the true love of a book.

DHLawrence is like you, at least he says so in his Apocalypse but never mentions an example of the books he would read again and again.
10.12.2010 16:27:00zblblýptáček
t.
10.12.2010 14:58:31Edvin1
Graf: Professional deformation, I think. An occupational disease is something different, like having a bad back because of sitting at the desk for years.
When reading a good book I have a different feeling: I wish the book would never end. And those few very special books I have on a special shelf in my library I tend to read again and again. I never read more than a few introductory pages from a book I dislike.
It would be interesting to compare your psychology with that of my nephew who is Australian, speaks some Czech and studies law.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.