Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Výlet - Kapitola čtrnáctá románu
datum / id19.03.2012 / 405825Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePróza na pokračování
témaFilosofické
zobrazeno1437x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Prolog tvoří Intermezzo - povídání pánů na lavičce v parku jednoho českého lázeňského městečka.
Vypráví pan Marek. Tentokrát popisuje vlastní zážitek. Druhým protagonistou je jeho otec.
Náboženství je zde zmíněno pouze okrajově.
Upozorňuji, že obě příhody, tedy ta v prologu, i ta druhá v povídce, jsou autentické. Pokud se budou někomu zdát neuvěřitelné, pak to nebude příhodou, nýbrž mým neumělým zpracováním.
Díky za komenty!
Výlet - Kapitola čtrnáctá románu

Intermezzo

 

„Ve vašem vyprávění, pane Józefe, Petr nemohl přijmout smutnou skutečnost,“ řekl pan Antonín, „protože na to nebyl vybaven. Asi nás tak příroda chrání před něčím, co bychom jako děti nezvládli. Jen si představte, kam by to vedlo, kdyby děti rozmýšlely nad tou sice vzdálenou, ale přece jenom krutou jistotou. Kolik bychom slyšeli smíchu na dětských hřištích?“

 

„No dobře,“ řekl pan Marek, „mladí lidi jsou veselý a plný optimismu. To je hezký. Ale já potkal i řadu mladejch, co jsou naladěný opačně: jsou věčně nasraný a čerta na zeď malujou při sebemenší příležitosti. Všude viděj nadcházející katastrofu, i když prokazatelně žádná nehrozí. Maj asi radost z toho strachu, co ho naháněj sobě i jiným. To už nebude instinkt, spíš bych řek úchylka, někdy i tak velká, že by se ty lidi měli léčit.“

 

„I tak to bude,“ řekl pan Antonín, „ s defétismem se můžete setkat i mezi mladými. Kupříkladu moje snacha, když ještě chodila do základní školy, už s tím měla co do činění. Děti jsou vždycky představovány jako malí andělíčci. Ale když se projeví jako díblíci, máme tendenci tvrdit, že je zkazili ti staří. Děti však mohou být i malé bestie. Jen tak, samy od sebe.

 

Bětka měla na výtvarnou výchovu takovou starší, utrápenou ženskou. O té paní se proslýchalo, že její manžel byl kdysi ve vězení. Nevím, jak po tom kriminále vypadal, ale ta jeho paní na tom nebyla dobře.

V situacích, kdy by si jiní pedagogové s nezbednými žáky rychle poradili, se ona prostě rozplakala a čekala, až to ty děcka přejde. Jen jednou se rozhodla jednat. To když jistý problém přesáhl její chápání.

 

Tu mou budoucí snachu Bětku měla ráda, snad proto, že dobře kreslila. Ale já si myslím, že spíš v ní viděla svou vnučku, jak si ji vysnila, ale nikdy jí nebyla dopřána. Bětka jí tu lásku opětovala. Snažila se kreslit a malovat jak nejlépe uměla, a když paní učitelka něco říkala, pozorně naslouchala. Zvláště tehdy, kdy odcházela od předmětu vyučování. Ona totiž, aby ulevila svým chmurným myšlenkám, občas dětem pověděla něco málo o vězeních a lidech, co tam byli zavření. Vyprávěla v náznacích a v čase dávno minulém, jako by to byly pohádky. Pořád v ní tkvěl strach o tom mluvit, i když už bylo po revoluci a něco takového se dokonce ocitlo v osnovách. Jen Bětka a pár jiných žáků vycítilo, že to nejsou pohádky. Bětka měla sešit, kterému říkala ‚čmárací‘. Do něj si kreslila scénky dle vyprávění paní učitelky. A poznamenávala si i slova a věty, jež ji zaujaly.

 

Když si paní učitelka jednou povzdechla, že na jiných školách mají výtvarné kroužky, Bětka pochopila, že by paní učitelka taky takový kroužek ráda měla, ale na všecky ty věci kolem něho jí chybí síla. A tak se do toho pustila sama. Nejdřív do svého ‚čmáracího‘ sešitu zapsala jména spolužáků, kteří by mohli mít o výtvarný kroužek zájem.

 

Před další hodinou kreslení si už hotový seznam prohlížela. Okusovala konec tužky a dumala, koho ještě připsat. Když paní učitelka vešla do třídy, Bětka sešit položila na lavici a spolu se všemi žáky povstala. Paní učitelka jim pokynula, ať si sednou. Ale holka, co seděla za Bětkou, vyskočila, sebrala ten ‚čmárací‘ sešit a běžela s ním dopředu. Pleskla ho, otevřený, učitelce na stůl a čekala. Asi na pochvalu.

 

Paní učitelka si nasadila brýle a zahleděla se do sešitu. ‚Co, co to je?‘ vykoktala. Otočila stránku zpět, a když tam nic nenašla, vrátila se na tu se seznamem. Když si sundávala brýle, nevěřícně kroutila hlavičkou. Potom vyhledala Bětčiny oči. Chvíli se do nich dívala, a pak se zvedla, stočila sešit do ruličky a odšourala se ke dveřím. Pořád s tím smutným pohledem upřeným na Bětku.

Bětka po celou dobu nechápala, co se stalo. Seděla a dívala se do zad děvčete, co pořád stálo vepředu a na cosi čekalo.

 

Za chvíli pro ni poslali. Bětka stála v ředitelně a hleděla na svůj sešit na stole. Čím víc na ni naléhali, aby vysvětlila, proč ten seznam jmen nadepsala slovy „Určení K Likvidaci“, tím méně rozuměla. Jen roztřesenou rukou otočila stránku zpět, ale tam nic nebylo. Hleděli do jejích zmatených, černých kukadel, ale nic z nich nevyčetli. Vždyť ani nevěděli, co v nich hledají. Teprve když se pod ní objevila loužička, napadlo je, že by měli zavolat k nim domů.

 

Přišli oba rodiče. Matka stála celá vyplašená, tulila Bětku k sobě, ale otec si v klidu vyslechl nejméně dvě verze jejich ‚obžaloby‘, jak mu je ředitel i jeho zástupce hučeli do obou uší současně. Když pochopil, o co kráčí, už nepočkal, až domluví. Sehnul se nad tím sešitem a inkriminovanou stránku prozkoumal. Po chvíli se usmál, naslinil si ukazováček a otočil jednu stránku zpět. Jako paní učitelka, Bětka a určitě všichni ostatní  předtím.  

A pak vteřinu dvě zíral na prázdné stránky.

Tu se však znovu, hodně zeširoka usmál. Ukazováček opět naslinil a teatrálním, rozmáchlým gestem obrátil ještě jednu stránku zpět.

 

Když si Bětka ve vyučování dělala před pár dny poznámky, tak dole, pod posledním obrázkem napsala slovo MUKLi, a k tomu pomlčku, jako že bude následovat vysvětlení této zkratky. Ještě měla místo na ‚Muži,‘ ale pak už musela obrátit stránku a tam pokračovat. Jenže stránky se jí slepily a ona, aniž by o tom věděla, pokračovala o dvě dál: ‚Určení K Likvidaci‘.

No a pak následoval onen seznam budoucích členů výtvarného kroužku. Na prvním místě byla ta holka, co Bětku neměla ráda.

 

Té ubohé učitelce i jejímu řediteli dost dlouho trvalo, než si to srovnali v hlavě.“

 

„Přidám tedy ještě jeden příběh jako příklad, že škarohlídství není typický jenom pro starý, zahořklý dědky,“ řekl pan Marek. „Ale teď už je pozdě, takže až zejtra.“

 

Pro ten večer jsme se tedy rozloučili.

 

 

 

Výlet

(Povídka dle monologu pana Marka)

 

„Víte, já měl jednou jet na školní vejlet do Tater a oni nám dali ze školy seznam věcí, co si musíme vzít s sebou. Když to táta přečet, tak se nejdřív začal drbat ve vlasech, ale pak mu v očích zasvítilo a on se odebral do toho rohu, kde měl svůj verpánek a skříňku se ševcovským nářadím. Obvykle tam, jak jsem vám už říkal, spravoval boty. Třeba po večerech paničkám opravoval podpatky. To on dělal tak, že si ve spořitelně rozměnil korunu na halířový mince, a když se pokladní divila, na co to jako potřebuje, tak jí vysvětloval, že svý děcka s mincema učí počítat. On ty halíře přibíjel na jehličkový podpatky, to byla nejlepší ochrana, jako podkůvky u bagančat. Když někdo neohlášenej zazvonil, tak on doved tu svoji miniskříňku s ševcovským vercajkem během deseti vteřin poskládat, přikrýt ubrusem a ještě na to postavit vázu s kytkama, protože soukromý řemeslo bylo zakázaný, a už vůbec se přitom nesmělo ničit národní majetek, co táta nesporně s těma halířema dělal. 

 

Na tý stkříňce míval rozložený látky různýho druhu. Táta byl mužem devatera řemesel, ale ne že by byl nějakej nadšenej kutil. S deseti děckama mu nic jinýho nezbejvalo. Takže když zrovna nespravoval boty, tak stříhal a stehoval, a nakonec si sedal ke starýmu šicímu stroji značky Singer a šil. Kalhoty z potahu na gauč, košile a trenýrky z prostěradla, ale taky holkám spodní prádlo ze záclonoviny. Mý nejmladší sestře ušil kalhotky, ale ta záclonovina byla ostrá a ona pak ve škole dost trpěla, když v tom seděla celý hodiny. Jednoho dne, zrovna když stála u tabule a natahovala se, jak luštila nějakej matematickej příklad, jí u těch kalhotek praskla gumička. Zachytila je v poslední chvíli. Hodná paní učitelka ihned pochopila, co se děje, přiskočila, postavila se mezi ni a třídu a kalhotky jí připnula zavíracím špendlíkem ke košilce.

 

Když jsem teda měl jet se třídou na ty hory, táta odněkud vyštrachal lyžařskou bundu, co v ní sportovaly moje nejstarší sestry, a taky šponovky bez rozporku. Jen nemoh najít žádný vhodný boty, a tak obkreslil mý nohy na čtvrtku papíru, šel do obchodu a vrátil se s dělnickejma botama a hned mi je vyzkoušel. Ale ty se zdály i jemu dost podezřelý, protože jsem v nich fakt vyhlížel jako mladej stavební úderník, takže je vzal do toho svýho kouta a ještě jednou podrazil. Ty boty pak vypadaly jako pověstný pohorky, teda skoro, ony se přece jenom tvarově dost lišily, hlavně tím, že neměly tu podrážku jako pneumatika od traktoru - táta podrážel boty jen hladkou gumou, co ji kupoval na metry. Ale už ho nenapadlo, co by s nima moh ještě udělat. Takže je jenom nakrémoval a vyleštil jako zrcadlo. 

 

Jak jsem tam stál na nádraží, v předpotopní bundě, co nebyla rozpínací a oblíkala se přes hlavu, se šňůrkou, kterou se stahovala u krku, v dámskejch šponovkách a údernický obuvi, na zádech parádní teletinu z druhý světový, tak třídnímu upadla brada a dost dlouho na mě hleděl. Můj kámoš Zelbr, kterej by mi nikdy neublížil, mi šeptnul do ucha, jestli jsem se zbláznil nebo co. Všecky děcka z toho byly paf a teprve ve vlaku se probraly a občas někdo křik, ať si ‚zašněruju tu botu‘. To mysleli moji bundu. Nikdo vedle mě nechtěl sedět, i ten můj kámoš Zelbr se někam vytratil, všichni se cpali k našemu třídnímu do kupé, kde bylo veselejc.

 

Náš třídní byl jen o pár roků starší než my, takovej maturant, co dělal pedagogickou fakultu dálkově a činnej byl hlavně v partaji. On vám studoval tělocvik a výtvarnou výchovu a já si myslím, že proto, že to bylo nejlehčí. Ve škole jenom řečnil o straně a vládě a lidu, ale my jsme věděli, že má ještě jiný záliby. On byl bordelář a nechtělo se mu v tom jeho kabinetě uklízet. Někdy vzal po vyučování k sobě pár kluků a oni mu tam museli dělat pořádek.Tak se jim do rukou občas dostalo něco, co neměli vidět, jako třeba různý malby, co na nich byly nahatý ženský, a kluci věděli, která soudružka učitelka mu k nim stála modelem, protože on si na opačný straně zapisoval jména a někdy tam měl milostný básničky.

 

V jeho kupé hrály dvě holky na kytaru, to byly sestry a dost jim to šlo, a učitel zpíval ‚Širaka strana maja radnaja‘ a snažil se o mužnej bas. Já to za stěnou poslouchal a zpíval jsem s ním; ty písničky jsem znal ze školy. Taky jsem je zpíval doma, dokud to můj táta neuslyšel a neušklíb se, že jako jo, že on taky nezná žádnou jinou ‚stranu‘, kde že ‚tak volno dyšit čelavěk‘.

 

Postával jsem na chodbě a skrz skleněný dveře nahlížel do jejich kupé.

Jedna učitelka, co s náma jela a měla dohlížet na holky, v něm taky byla a starala se spíš o toho mýho třídního, protože on byl přirozeně ještě svobodnej. Ale moc se jí nedařilo, protože třídní s sebou vzal svoji mámu, a taky brášku, co byl stejně kudrnatej a nazrzlej jako on. Ta jeho máma mu občas něco zašeptala, načež se pokaždý poslušně zved a šel to udělat. On někdy na ten povel vykročil k záchodu a já si dnes, co jsem poznal život, myslím, že ona mu říkala, kdy se má jít vyčůrat. Tak nevím.

 

V těch Tatrách jsme byli ubytováni ve velkejch pokojích, pět v každým, ale se mnou nikdo bydlet nechtěl, asi kvůli tý bundě na šňůrku a dámskejm šponovkám a údernický obuvi. Jinak si to nemůžu vysvětlit, protože jsem přece nebyl ani špinavej, ani jsem jinak nesmrděl. Máma mě před tím vejletem celýho vydrhla mejdlem s jelenem.

 

Já jsem s sebou neměl žádný lyže. Měl jsem sáňky. Táta koupil už před rokama takový kovový skládací, asi proto, že ve sklepě kvůli jeho obuvnickejm strojům, co si je přivez ještě z Polska a už je do smrti nikdy nepoužil, nebylo místo. A tak je vždycky po zimě poskládal a uložil na ty stroje až do příští sezóny. Na to nádraží jsem je nes složený; u nás zrovna nebyl sníh. Ale na horách sníh byl, a jak jsem je druhýho dne chtěl rozložit, tak to nešlo. Asi přes léto zrezivěly a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, sáně nepovolily a já je nechal na pokoji. Styděl jsem se vyjít ven jen tak, bez lyží a bez saní, ale nakonec jsem musel, protože třídní zapískal na tělocvikářskou píšťalku a byl nástup. 

 

Jenže sjezdovka byla jako zrcadlo. V noci pršelo a k ránu to všecko zmrzlo. A tak lyžaři, co jich byla většina, odnesli svoje lyže na pokoj a šli na stráň, kde byli ti se sáňkama. Takže jsem nebyl sám, kdo neměl na čem jezdit. Jen jsme stáli nad strání a dívali se na ty, co se spouštěli na sáňkách, a mezi náma i učitel, kterej byl každou chvíli zvanej, aby s někým jel, ale jemu bylo divně po těle, že sportovní výcvik třídy neprobíhá podle osnov. Pořád krabatil čelo a díval se na nás, jako by přemejšlel, jak nás uvíst do pohybu, ale na nic nepřišel a byl čím dál mrzutější.

 

Mě to nebavilo a bylo mi zima. Zkoušel jsem se teda klouzat. V těch mejch botách s hladkou podrážkou jsem se rozběh a vyrazil dolů po stráni. Na tvrdým a ledovatým sněhu to jelo jako blesk. Trošku jsem se bál, ale ne moc, protože jsem to už znal; táta mi boty takhle podrazil už loni a předloni. Od podpatků   odletovala ledová tříšť jako od sněžnýho pluhu. Jednu nohu trošku dopředu a druhou kvůli rovnováze vzad, přikrčenej jako olympijskej vítěz, v těch dámskejch šponovkách a v předpotopní bundě jsem se pronesl kolem skupinky, co uprostřed stál náš třídní učitel. Za mnou svištěli lyžaři, který nemohli použít svý lyže, ale tak, jako mně, jim to nešlo. Jejich boty neměly hladký gumový podrážky jako moje, a taky měly hranatý špičky, takže se občas některej zapích a dál jel po břichu.

Třídní Vrabec na mě zíral a brada mu ještě jednou upadla.

 

Po cestě domů třídní ve vlaku zase zpíval, ale pak nám přikázal, abychom vyšli ze svejch kupé a udělal na chodbě čtvrthodinu občanský výchovy. To abyste rozuměli, v tý době v naší škole občanská výchova sestávala z nadávání na všecky ty náboženský bludaře. Všichni ostatní z věřících rodin byli zalezlí a pilně nosili rudej šátek, ale já jsem do Pionýra chodit nesměl. Táta mi to zakázal. Oni mě však všelijak zvali a jednou, když jsem tam tajně zašel, tak se mi to líbilo; hrály se tam různý hry a na programu měli taky hádanky za odměny a já párkrát něco vyhrál.

S tou sobotou jsem ovšem třídnímu Vrabcovi sloužil za špatnej příklad, a taky zástupcovi ředitele, co byl na naší škole přes politickou výchovu. Ten u nás neučil, ale když některej učitel onemocněl, on hned přišel jako suplovat a ať to byl zpěv nebo matika, pořád ‚vyučoval‘ o jednom: křičel, že ‚staří ať si v tom kostele umřou, ale mládež my si vzít nedáme‘. Přitom zvedal pěst a od pusy mu lítaly sliny.

 

Třídní Vrabec na tý improvizovaný čtvrthodině občanský výchovy řek, že mě viděl, jak jsem na jedný turistický tabulce napsal vzkaz, že si s někým chci dopisovat a nechal tam svý jméno a adresu. Teď prej můžu počítat s tím, že mě navštíví pracovník Horský služby. To byl jedinej obsah tý jeho čtvrthodiny občanský výchovy. S tím nás zase rozpustil.

 

Já nejsem žádnej hrdina a jako můj táta jsem měl z všemocný vrchnosti strach. Takže jsem z toho měl šok a zase se mi začaly zjevovat ty noční můry. Ale už mě v noci nenavštěvoval ďábel; viděl jsem takovýho ouřadu, s velkou taškou a silnejma brejlema v černým rámečku, jak mámě přísně předává předvolání k soudu nebo kam, a máma se celá třepe a já s ní. Víte, já byl vychovanej ve zbožnosti. Když mi máma řekla, že se před spaním musím v duchu pomodlit, aby mi Pán Bůh dal dobrej spánek a sílu do dalšího dne, tak jsem si u postele klek, sepjal ruce a chvíli počkal. Ale teď jsem se najednou začal opravdu modlit, protože ty noční návštěvy byly moc zlý.

 

Asi jsem ze spánku křičel, protože se mě táta na to jednoho rána začal vyptávat, a jelikož se ptal dost cíleně, tak jsem mu musel všecko říct. Jen vzdych a řek, že ‚wszystko będzie dobrze‘, a já mu to věřil, protože co táta slíbil, to i zařídil. Druhýho dne se dal do pucu a šel za mým třídním.

Jak tam dopad, mi neřek.

 

Za pár dní jsme měli kreslení a malovali ovoce a mně se povedla hruška a taky jablíčko, takový pěkně, teda doslova malovaný - víte, tempery vypadaj nejlíp, dokud jsou mokrý. Když Vrabec kolem mojí lavice procházel, tak on ten můj mokrej papír vzal a odnes dopředu. Já sice tvary nenamaluju dobře, ale hruška je prostě šišatá koule, tam se moc pokazit nedá. Pro harmonii barev mám však cit, takže to bylo krásný. On ten můj papír zved v jedný ruce a druhou na něj ukazoval a celá třída naslouchala, jak to hodnotil jako profesor na výtvarný akademii. Měl jsem ho rád asi tak jako vřed na prdeli, ale byl jsem děcko a děcka rychle zapomínaj. Dokázal jsem se natotata zamilovat do každýho, kdo se na mě usmál, nebo mi jen řek hezký slovo. Hned bych mu zobal z ruky. A tak jsem se na něho usmíval, žral ty chvalozpěvy a dmul se jako páv. Už jsem si začínal myslet, že asi budu dobrej a snad jsem sebe viděl na nějaký výstavě. Ale když ve svatým nadšení začal slintat, tak jsem konečně pojal určitý podezření. Nejpozději ve chvíli, kdy vydech slovo ‚geniální‘, jsem už věděl, že kecá.

 

 

Toho dne, co jsme měli to slavný kreslení, jsem se na tátu při večeři fakt díval jinejma očima. Táta si toho všim a dal mi jako takovej pohlavek.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.03.2012 12:34:12Edvin1
Lakrov: Díky za koment a za přečtení toho, jak pravíš, "nelehkého" textu. :-)
Pracovní soboty zde původně vždycky byly. Pokud vím, tak kdysi se pracovalo dní sedm, a třeba staří Římané Židům, a pak i křesťanům (kteří původně světili také sobotu), předhazovali lenivost, protože si brali den volna. Teprve průmyslová revoluce, a hlavně ve dvacátém století organizující se odbory přinesly volnou neděli. Volný víkend je také vynález, ovšem západních, odborů.
Komunisté sice v šedesátých letech zavedli "volnou" sobotu, ale jak si pamatuji, některé soboty byly přesto pracovní, jako náhrada za státní svátky.
Adventisty a Židy za neochotu podřídit se komunisté perzekvovali, a to i tehdá, kdy nebylo žádným problémem si tento pracovní den nějak nahradit - třeba prací v neděli.
Tato problematika je ovšem složitější, než jsem v této poznámce zde nastínil.
25.03.2012 22:03:20Lakrov
redaktor prózy
Hned v úvodu si začínám všímat, že využíváš rozdílnou mluvu (dialekt, nespisovnost pana marka) pro odlišení jednotlivých mluvčích. Možná tomu tak bylo i v předchozích příbězích, ale zde je to poprvé tak markantní, že si toho všimne i méně pozorný čtenář, jako třeba já :-)

Oba příběhy (ten v intermezu i ten "hlavní"), které se v téhle kapitole sešly, se dobře čtou. Všimám si, že mají podobnou náladu -- počítám, že jsou určitým odlehčením celého (místy nelehkého) románu. V závěru si uvědomuji, s jakou jemností a nadsázkou si dokážeš dělat legraci z "mocných" a z jejich (zdánlivě) neochvějné nadvlády. A to je to njepodstatnější, co zhledávám v této kapitole -- dodávat odvahu i těm, kteří netušili, že v nich nějaká je...

A nazávěr otázka tak trochu mimo:
Pracovní soboty, které pamatuji z konce šedesátých let (do 68.), vznikly jako prostředek tehdejší vládnoucí třídy, jak perzekuovat lidi odlišného náboženství, nebo byly přirozeným pozůstatkem dob minulých (a s potlačováním adventistů neměly nic společného) ?
23.03.2012 09:37:12Edvin1
avox: To já Ti dlužím poděkování!
Ed
21.03.2012 11:01:01avox
Rozuzlení muklů a seznamu je dobré, takhle si náhoda občas pohraje i s dospělými... i tvá povídka mne přiměla k zamyšlení, ba i k zavzpomínání, i můj tatínek byl všeuměl, ale byla jsem holka, pyšně jsem nosila třeba šatovou sukni, kterou mi ušil, když mi bylo dvanáct, nikdo takovou neměl. A bylo by toho i víc, díky :-)) */
20.03.2012 11:59:02Edvin1
Diana: MUKLI bylo označení pro pol. vězně už za druhé světové. Wikipedia to hezky vysvětluje.
Díky za pochvalu - už mě ty obavy z nevěrohodnosti intermezza přecházejí.
Ed
20.03.2012 11:55:56Edvin1
Rášku, víš co, není zdravé, abych prosazoval málo používané tvary. Tenhle zlozvyk mi u jiných vadí, a sám mu někdy propadám. "co" jsem tedy přidal.
"Jak nejlépe uměla" - i zde se přizpůsobím. Proč ne? Tak to zní i v mém dialektu dobře.
Ještě jednou díky za pomoc!
Ed
20.03.2012 07:09:13Diana
MUKLI jsou OK. Jednu dobu to byl dost rozšířený černý humor - říkalo se tak za vlády jediné strany politickým vězňům. Je to fakt dobrý!
19.03.2012 21:15:56Rášek
"... Musí tam to "co" být?... "
Samozřejmě, že nemusí; nech to, jak to cítíš :o). Mně je tahle formulace proti srsti. A to druhé také - jak nejlépe co? Chtěla, uměla, snažila se co nejlépe... Jde jen o můj pocit.
19.03.2012 19:47:04Edvin1
Díky Diano! Takže i ten příběh v intermezzu je o.k.?
Díky Ti!
Ed
19.03.2012 15:48:32Diana
Přesvědčivě napsáno. Věřím ti každé slovo :-)*

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.