Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Díky za vraždu! - Kapitola devatenáctá románu
datum / id18.04.2012 / 407625Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePróza na pokračování
témaFilosofické
zobrazeno1592x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Předešlá kapitola s titulkem Starý vlk pojednává o prastaré otázce - Je možno milovat podruhé?
Nynější je o něčem, co jsem mezi lidmi pozoroval - ale nemohu to pochopit. Pojednává nejen o lásce ještě jednou; navíc o prapodivném vztahu vdovy vůči vrahovi jejího prvního muže.

Předem díky za Vaše názory! :-)
Díky za vraždu! - Kapitola devatenáctá románu

Intermezzo:

„No právě - vidět očima a vidět myslí, to jsou dvě rozdílné záležitosti,” řekl pan Józef. „Oči můžete zavřít, a obraz je pryč. Ale vymazat vzpomínku? To normálně nejde.”

„Nejsou na to prášky?” řekl jsem.

„Jistě, když prožijete trauma, psychiatr vám předepíše psychofarmaka, po nichž skutečně na svou bolest zapomenete. Jenže vám z hlavy vyletí i věci, které by tam měly zůstat. Já je kdysi bral, a když jsem jednoho dne hodil do smetí peněženku, žena ji vylovila a hodila tam místo ní ty prášky. Ono se nám totiž v té době poztrácelo více věcí.”

 

„To u nás se vám stala taková věc,” řekl pan Marek, „lupiči jedný ženský před jejíma očima zastřelili manžela. Zůstala doma sama se třema malýma děckama a mrtvolou. Když ji tak druhýho dne sousedi našli, byla pomatená. Rodina si ty děti rozebrala a ona se dostala do blázince. Po čase byla lepší a oni jí řekli, že by mohla bejt propuštěná. Ale pod podmínkou, že bude do konce života brát určitý pášky.

Nějakou dobu je brala. Ale pak přestala. Když se jí doktor ptal, proč ty léky nechce, řekla mu: ‘Nechte mě, tak je mi líp!’”

 

„To mi připomíná jednu vdovu,” řekl pan Antonín. „V Austrálii jsem se setkal s vrahem jejího muže. A ten mi vyprávěl příběh, kterému se zdráhám uvěřit.”

 

Díky za vraždu!

(Povídka dle vyprávění pana Antonína)

 

„Vystřelili jsme současně, každej od svýho auta. Oba na stejnýho klokana. A žádnej asi ten druhej výstřel neslyšel, já teda jeho ne. Nechal jsem pušku ležet na sedadle a šel jsem si pro to zvíře. Ale vydal se tam i švára a já si brzy uvědomil, že on si dělá stejný nároky jako já. A tak jsme se nad tou zdechlinou začali hádat. Z její polohy se nic poznat nedalo, klokan ležel hlavou k nám. Měli jsme si objednat balistickej rozbor či co? Kvůli pěti dolarům za kožku? Nebo dvaceti centům za patronu? Ale stejně nešlo o ty prachy, spíš o ty ženský, co se na nás koukaly. Já si myslel, že to nemůžu vzdát, a on si myslel to samý. Ale nejspíš nemyslel ani jeden z nás. A tak jsme na sebe řvali, až už jsme nemohli. V jedný chvíli nám oběma bylo jasný, že přežije ten, kterej bude u svý pušky rychlejc. To byl on. Měl k ní blíž. Jenže mi trefil střechu, a pak jsem byl na řadě já. Nakonec jsem mu dokázal, kdo nejspíš trefil i toho klokana. Jen jestli si to stačil uvědomit!“

Potáhnul ze své balené cigarety, z nosních dírek hned nato vypustil sladce páchnoucí dým marihuany. Když ten mráček stoupal, procházel jeho dlouhými světlými vlasy tak, že mu propůjčoval vzhled jakéhosi tajemného guru. Lokty se opíral o kolena, světlá a pihovatá jako zbytek těla, holého až na šortky a boty z hovězí kůže. Seděli jsme na červených pískovcových balvanech u cesty, kterou jsme ten den opravovali. Bylo devětatřicet ve stínu. Naše pětilitrové plastové láhve byly zpola prázdé. Napili jsme se. Odplivl si, potáhl z cigarety, chvíli podržel kouř v plicích a pak pokračoval:

„Nevím, proč jsme se nezačali rvát. Bylo to jak na fotbalovým utkání: Pěnili jsme a řvali, až nám selhávaly hlasivky, cenili jsme zuby a naráželi do sebe prsama. Ale ruce zůstávaly vzadu u těla jako přivázaný. Kdybychom se aspoň pořezali, pobodali, dyť jsme oba měli s sebou lovecký nože! Člověk má v sobě ty posraný zákony holt zakořeněný. Ale puška? To bylo jiný pivo. Puška byla oukej.“

Chvíli oddychoval jak po těžké práci.

Pak potřásl hlavou, jako by sebe dodnes nepochopil a na jeho tváři se objevil kyselý úsměv:

„A teď je švára v pánu!“

Zhluboka se napil. Polední přestávka se chýlila ke konci.

 

„Tvému švagrovi to teď může být jedno, ale co tvoje sestra? Vždyť...“ začal jsem. On mne však nenechal dokončit:

 „...nejen že ztratila svýho starýho; navíc je jeho vrahem vlastní brácha, že?“

Přikývl jsem.

„Tak abys věděl; ne ona - to já jsem osm roků bručel v base, to já kácel v bažinách a pralesech Queenslandu stromy, to já, ne ona, tesknil. A hlavně jsem si nadával do idiotů, brečel kvůli ní, myslel jsem, že moje ségra má zkaženej život kvůli mně. A ona zatím sbalila bráchovy, teda moje, krávy, pozemky i barák, našla si jinýho chlapa, dali svý farmy dohromady a...“

„...a ty pro ně v nejlepším případě neexistuješ, že.“

 

Pobaveně se usmál a nechal mě chvíli hádat. Pak mi to vyjasnil:

„Kdepák! Oni mě milujou, jo, milujou a často k sobě zvou. Když přijdu, tak mi padnou kolem krku a děkujou. Hlasitě a před děckama. Všelijak mě hostěj a tak. Říkaj, že beze mě by neměli to, co maj.  Že by nebyli šťastný. A mně z toho bejvá na blití.“

Díval se do země a mlčel. Přerušil jsem to ticho:

„Tak tam nechoď!“

„Ty, když na chvíli zapomenu, proč tam vlastně jsem, tak se mi u nich strašně líbí. Radost na tu rodinku pohledět. Ať tomu věříš nebo ne, oni říkaj pravdu a šťastný skutečně jsou. Tož si to představ: Dva zdravý lidi, dva nádherný parchanti, farma jako blázen, barák s bazénem... Oni nechápou, že mně za to děkovat nemůžou. Ať děkujou sobě, soudům, Pánubohu, komukoliv, jenom proboha ne mně! Copak já jsem tehdá, když jsem se rozběh k tý pušce, plánoval tuhle jejich světlou budoucnost? Vždyť to je... to je – zvrhlost! A já jim to říct nemůžu.“

 

„A jak se tobě daří?“ řekl jsem, abych ho přivedl na jiné myšlenky. Zašrouboval láhev, odstavil ji do stínu za balvanem a pak dlouho čůral na kmen vzrostlého blahovičníku. Sledoval, jak loupající se kůra stromu tmavne. Konečně se mi podíval zpříma do očí a pověděl:

„Až na to, že žiju pod úředním dohledem, se mi daří docela dobře. Už jsi viděl moji ženskou? Víš, já bych tady vlastně dělat nemusel. Kdybych ovšem nemusel.“

 

Večer si pro něj manželka přijela starým, ale velice zachovalým Holdenem. Vysedla snad jen proto, aby chlapům předvedla své dlouhatánské nohy. Když nastupoval do vozu, dotkl se podlouhlé prohlubně ve střeše. Tak, jak se lidé mimoděk dotýkají svých starých jizev.

 

A pak už oba zmizeli v oblacích červeného prachu cesty.

...

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.05.2012 20:35:55Janina6
Já ti nevím. Tohle nějak prošlo mimo mě. Ne že by to nebyl zajímavý námět, možná by byl hodně působivý jako "klasická" povídka, kde by se postavy střetávaly a děj se vyvíjel a vrcholil, zkrátka bych byla jako čtenářka "při tom". Takhle je to jen něčí vyprávění, a mně v něm chybí to napětí, emoce, prostě vím, že to už všechno bylo a teď se už o tom jen tak povídá... Vím, že tímhle způsobem píšeš většinu kapitol, ale tady mi to prostě k zážitku nějak nestačí.
20.04.2012 16:07:42Lakrov
redaktor prózy
Ve svých povídkách, zabývajících se sledováním lidských pocitů a nálad, se postupně dostáváš až ke zcela absurdním situacím, jakou je třeba tento poslední příběh. Přesto však ten příběh, tak, jak jej poisuješ, nepůsobí neuvěřitelně. Snad je to tím, že je napsán tak trochu stylem reportáž, "interview" -- to mu možná dodává na důvěryhodnosti.
20.04.2012 09:43:18Edvin1
Rášek:
Vzpomínám si na výraz jeho tváře, když mi to vyprávěl. Byl tak nějak... zmatený. A já taky. Jak mohu být někomu vděčný za to, že mi zabil manžela? Říká se, že na něčím neštěstí své štěstí nevybuduješ. A přesně to se zde stalo.
"každý" jsem přehlédl. Změním.
To "že" je v mém nářečí normální.
Díky za přečtení a komenty.
Ed :-)
19.04.2012 17:21:58Rášek
Čekala jsem něco jiného - vztah vrah a manželka oběti. Podle názvu (ještě by to mohla být vražedkyně a manžel, ale to by tomu názvu neodpovídalo).
Asi jsem divná, ale mně tohle přijde naopak "normální". Neříkám běžné. Lidi jsou lidi. Nevíme nic o tom vztahu (švagr a sestra vraha), ani nic o ní a v příběhu samotném nejsou žádné indicie pro to, jak by se měla chovat (kromě toho, že se očekává žal a nenávist). Mohla být opravdu ráda a mohla to v sobě jen zamknout...

- "... každý od svýho auta... " - když je to v hovorové češtině, mělo by tu být "každej"
- nějak mi tam nesedne to "že" na konci vět. Myslím, že se spíš používá "že jo", popř. "že ne", nebo "co", jako dovětek. Ale to bude věc zvyku.
19.04.2012 10:35:24Edvin1
EQ:
nechtěl jsem se Tě nijak dotknout. Jestli jsem to přesto udělal, omlouvám se.
Jinak: Tento "román" je koncipován způsobem, jak to dělávají někteří moderní autoři: Každá z kapitol je samostatnou povídkou. Je jej tedy možno číst "na přeskáčku".
O tomto typu prózy (ale třeba i hudebních skladeb) bych zde mohl napsat román...
Díky Ti za názor.
Ed :-)

19.04.2012 10:25:55Edvin1
avox: Takže bych tu větu asi měl změnit - je očividně zavádějící. To nejspíš nebude problém.
Díky za upozornění.
19.04.2012 10:13:12avox
Netvrdíš, ale jak si lze připomínat někoho, koho neznám? Je to (a pěkně napsaný) příběh vraha, vdova je jen zmíněna. I závěr, dlouhonohá manželka a zjizvené staré auto, to dotvrzují :-)
19.04.2012 10:02:39EQ Zero
Edvine, jo takhle si to překruť, když ti to udělá radost. Podle mě spíš se děláš pro líbítipaře, ať už chtěně nebo nechtěně. Pro mě tohle prostě není zajímavé. Je to, jako bys po mn chtěl hodnotit román na desáté, dvacáté a 85. stránce. Když si myslíš, žes napsal román, jdi s tím do nakladatelství.
19.04.2012 09:17:55Edvin1
avox: Díky za koment.
V oné větě ovšem netvrdím, že jsem tu vdovu někdy potkal.
19.04.2012 09:15:27Edvin1
Diana: I já jsem se zdráhal uvěřit. Ale řekni to do tváře vrahovi, v liduprázdné krajině... Všecko jsem mu odkýval - a teď sepsal. Neboť se mi zdá, že život holt bývá neskutečný.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.