Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Útěky
datum / id11.03.2018 / 486021Vytisknout |
autorAnky
kategoriePovídky
témaKaždodenní
zobrazeno190x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Útěky

Na semaforu zablikala oranžová a Viktor zařadil jedničku. Dodávka ve vedlejším pruhu se ale rozjela dřív než Viktorova tmavomodrá fábie. Až po chvíli si Viktor na dodávce všimnul loga známého obchodního řetězce, jež zdobily červenozlaté vánoční motivy. To mu ještě víc připomnělo jeho zoufalý krok a zhoršilo už tak špatnou náladu. Opustit matku tři týdny před Vánoci se zdálo z morálního hlediska víc opovrženíhodné než kdy jindy. Viktor přesto sám sebe přesvědčoval, že neměl na výběr. Nesnesl navštěvovat svou sedmdesátiletou chronicky nemocnou matku ani o víkendech, natož se o ni starat na plný úvazek.

Po otcově smrti se matčin alkoholismus začal projevovat v ještě větší míře než kdy dřív a následky matčiny závislosti nepostihly jen ji, ale i jejího syna. Viktor musel se svým průměrným platem matce přispívat na nájem a splácet leasing na auto, které si otec pořídil půl roku před smrtí. Matka potřetí neúspěšně zakončila svůj pobyt v protialkoholní léčebně a dál pokračovala v sebedestrukci.

V následujícím roce se od doktora vrátila s diagnózou těžší formy cukrovky a za dalších několik měsíců se poprvé ocitla v nemocnici, když jí selhalo srdce. Viktor s ní tenkrát strávil v nemocnici tři dny, protože se dožadovala jeho přítomnosti u všech vyšetření. Dělal to s nechutí. Nesnášel matku za to, že jeho dětství strávila v jednom kuse s lahví alkoholu v ruce. Neustále utíkala k pití jako k záchraně od všedních problémů Viktorova dospívání a manželských neshod.

A otec, který trávil čím dál méně času doma, synovi vštěpoval jen své pochybné zásady o tom, že v první řadě se člověk musí postarat sám o sebe a pak až o druhé a že bez peněz je nemožné se prosadit.

S těmito základy Viktor proplouval životem a bezúspěšně se se svými plány a představami snažil ukotvit. Nenacházel však cíle, ke kterému by mohl směřovat a upnout se na něj. Jeho pokusy o navázání jakéhokoli vztahu byly už dopředu marné. Když k desátým narozeninám dostal od prarodičů štěně labradora, rodiče už předem prohlásili, že ani nehnou prstem a starosti o psa plně přenechali malému Viktorovi. Ten se po několika bezradných týdnech, kdy se štěně bez úspěchu snažil odnaučit okusovat nohy stolů a židlí v bytě a trhat na kusy všechny boty v předsíni, rozhodl psa vypustit v petřínském parku a z procházky se vrátit bez něj.

Pocit, že se zachoval špatně Viktora neopouštěl, ani když přejížděl přes řeku a míjel domy na nábřeží. Tam se rozpadl jeho další závazek. S Kamilou strávil celé čtyři roky, než se ji odhodlal požádat o ruku. Ani po jejich zasnoubení si však vztahem nebyl jistý. Týden před očekávanou svatbou a s pocity nesnesitelného zmatení za sebou Viktor naposledy zavřel dveře jejich smíchovského bytu a odjel na kamarádovu chalupu do Jeseníků. Až v den svatby na chalupu dorazila policie, která sledovala telefon nezvěstného Viktora. Na otázku jednoho z policistů, jak a proč se dostal až do Jeseníků, s překvapeným výrazem odpověděl, že se nechce ženit a že doufal, že to Kamile dojde.

Nedošlo. A smíchovské domy za Viktorovou tmavě modrou fábií zmizely tak rychle, jako před osmi lety zmizela Kamila a její slzy.

Venku se pomalu začínalo stmívat a od mokré vozovky se odráželo světlo z všudypřítomných pouličních lamp. Autem se rozlévalo příjemné teplo a z rádia zněla monotónní syntetická hudba doprovázená uměle upraveným hlasem mladé zpěvačky. Jak to teď vysvětlí matce, pomyslel si. Co odpoví, až se ho zeptá, proč se tak najednou a bez varování odstěhoval zpátky do svého bytu? Jak vysvětlí to, že opustil starou nemocnou ženu, která se o něj celý život starala? U toho posledního si Viktor nebyl zas tak úplně jistý, což posilovalo jeho důvody matku opustit.

Když tmavomodrá fábie vyjela z tunelu, před Viktorem se objevila řada červených zadních světel aut popojíždějících mírným tempem až ke křižovatce. Zvuk rádia přehlušilo nepříjemné pípání. Viktorovi trvalo několik vteřin, než si uvědomil, že mu zvoní telefon. Po chvíli našel mobil v kapse bundy ležící na sedadle spolujezdce.

Ošetřovatelka Pokorná, stálo na svítícím displeji. Viktor na chvíli zaváhal. Ošetřovatelka by už v tuto dobu měla být u matky, napadlo ho. Už v tu chvíli však od rozhovoru očekával to nejhorší. Matce se poté, co odjel, něco stalo. Nebo ošetřovatelka nemůže přijet, to by bylo ještě nepříjemnější, pomyslel si.

Viktor ztišil rádio na minimum. „Prosím?“ zvedl s nechutí telefon a nenamáhal se ani představit.

„Tady Pokorná. Dobrý den, pane Dobrovský,“ ozval se ze sluchátka vysoký ženský hlas a pak se na chvíli odmlčel.

„Dobrý den,“ odpověděl Viktor, jen aby přerušil to náhlé ticho. „Stalo se něco matce? Nebo proč voláte?“

Hlas v telefonu se pořád neozýval. Viktor slyšel jen prudké dýchání a zpovzdálí se ozývaly rychlé údery podpatků o dlažbu. Ošetřovatelka si odkašlala. „Pane Dobrovský,“ oslovila znovu Viktora a její hlas zněl přidušeně, „bohužel se momentálně nemohu starat o vaši matku. Je mi to líto, ale na poslední chvíli se objevil člověk, o kterého jsem pečovala už dřív, je na tom velmi špatně a nemá nikoho, kdo by se o něj postaral.“

Viktor začínal pociťovat vztek a nezměrnou hrůzu. Rychle střídal pravou nohu mezi plynem a brzdou a levou nohou pouštěl a zase sešlapával spojku, jak se auta před ním rozjížděla a pak zastavovala. Nemohl se tam vrátit. Nemohl se už dívat na matku sténající při sebemenším pohybu, která přesto neváhala Viktorovi vynadat za každou prkotinu.

„Jak nemůžete?“ začal na ošetřovatelku zhurta, „matka je na tom taky špatně a já se o ni starat nemůžu.“ Jeho vztek se náhle změnil v čiré zoufalství. „Pochopte, nejde to, jinak bych vás o to nežádal,“ pronesl tiše do telefonu a poté prosebným tónem dodal: „Počítal jsem s vámi, paní Pokorná, slíbila jste to.“

Rychlé kroky se na chvíli zastavily a ze sluchátka byl slyšet jen zrychlený dech. „Vaše matka na tom zas tak špatně není, můžete o ni pečovat vy sám nebo nějaká jiná nekvalifikovaná osoba. Mohla bych se za ní zastavit několikrát týdně, jako jsem to dělala doteď, ale bohužel pro mě není možné se o ni starat na plný úvazek, je mi líto.“

Viktorovo zoufalství znovu vystřídalo naštvání. „Zaplatil jsem vám ale už za první týden, nemůžete to odříct,“ zvýšil na ošetřovatelku hlas. Kolona se rozjela v rychlejším tempu a Viktor byl nucen přeřadit na dvojku. Telefon položil na palubní desku a zapnul reproduktor, aby slyšel hlas v telefonu.

„Peníze vám samozřejmě vrátím,“ ozvalo se po chvíli a ze sluchátka se opět rozezněly kvapné dunivé kroky.

Viktorovi najednou došly argumenty, jak ošetřovatelku přemluvit, aby se o matku starala. Proč že se o ni nemůže starat on sám? Viktor nenacházel žádný racionální důvod, ať se snažil sebevíc. Měl tendenci ze závazku utéct, vzdát to. Stejně tak, jako se v dětství z procházky na Petřín vrátil domů bez štěněte. Jako když bez varování prchl týden před svatbou do Jeseníků. Podobně jako na univerzitě, kterou opustil po necelém roce, jelikož ve studiu neviděl žádný smysl.

„Moc se omlouvám za komplikace,“ pokračovala rozpačitě ošetřovatelka Pokorná, ale Viktor ji už neposlouchal. Poprvé si začal uvědomovat svou nestálost a to, jak opouští všechno a všechny, a přitom nedokáže nic dotáhnout do konce.

V tu chvíli se před ním objevila jasně zářící červená světla. Auto před ním prudce zabrzdilo. Viktor dupnul na brzdu. Telefon se s hlukem sesunul z palubní desky a dopadl na zem k sedadlu spolujezdce. Viktorova fábie se zastavila několik centimetrů za červenými světly, ale Viktor nadále křečovitě držel obě nohy na pedálech. Kolona aut opět stála bez hnutí. Když se konečně ujistil, že auto opravdu stojí na místě, ohnul se pro ještě rozsvícený telefon. Hovor byl už ale ukončený a z obrazovky telefonu na Viktora svítily modrozelené mořské vlny překryté barevnými ikonkami aplikací.

„Do prdele,“ procedil Viktor mezi zuby a zuřivě praštil pěstí do volantu. Z rádia se ozývaly tlumené syntetické tóny a falešný hlas zpěvačky.

Než Viktor přejel celý Břevnov, vzalo mu to neuvěřitelných čtyřicet minut popojíždění ucpanými ulicemi a únavného zastavování na semaforech u křižovatek. Nakonec zaparkoval u shluku popelnic v jednosměrce, ze které se zadním vchodem dostal do zašedlého bytového domu. V nově zřízeném výtahu, který kontrastoval se zastaralým vybavením chodby, začal v telefonním seznamu hledat číslo do hospice, ve kterém pracovala ošetřovatelka Pokorná. Když výtah konečně dorazil do čtvrtého patra, Viktor se sklíčeně loučil se zástupcem ředitele ústavu. Zařízení momentálně nemá dostatek zaměstnanců, kteří by mohli pečovat o externí pacienty, zvlášť pokud se jedná o případy, kdy o se nemocného může postarat rodinný příslušník. Přes všechny Viktorovy protesty na jeho nabídku nepřistoupili ani v dalším ústavu, jehož kontakt si vyhledal na internetu, ani na nedaleké soukromé klinice, kam matka dříve docházela kvůli léčbě cukrovky.

Viktor seděl sklesle u improvizovaného jídelního stolu, který dělil kuchyňský kout od prostoru s gaučem a televizí. Nedalo se totiž mluvit o kuchyni, ani obýváku, a Viktor o nich ani tak nepřemýšlel. Vždycky považoval svůj současný byt za dočasné útočiště, kde stráví několik měsíců, než se posune v životě dál. Přesto v bytě bydlel už čtvrtým rokem a posun nepřicházel. A tak Viktor trávil večery v napůl vybaveném bytě a každý půlrok si znovu prodlužoval nájemní smlouvu.

Telefon ležící na stole se rozsvítil a začal znovu vyhrávat známou melodii. Copak toho telefonování už dneska nebylo dost, pomyslel si.

Matka, stálo tentokrát na displeji. Viktor sebou cuknul. Zjistila, že odjel, napadlo ho. Zvedl se ze židle a jednou obešel stůl, telefon ale zvonit nepřestával. Pak ho napadlo, že se matce mohlo něco stát a že volá o pomoc.

„Mami,“ zvedl nakonec telefon s přidušeným hlasem. Měl strach jako malý kluk, že mu matka vynadá.

„Viktore, vzpomněla jsem si ještě, že nemáme sýr a taky rýži. To abychom měli zítra co jíst, když je sobota a nejdeš do práce,“ drmolila matka rychle. „Taky se nezapomeň zastavit v drogerii, kup prací prášek a pastu na zuby,“ na vteřinu se odmlčela a pak pokračovala: „Nebo radši dvě pasty, víš, že rychle dochází,“ zakončila svůj monolog.

Až teď si Viktor vzpomněl, že když odjížděl, matka spala. Musela se probudit a myslet si, že Viktor jel nakoupit.

„Mami,“ zopakoval a nadechl se, aby matce vysvětlil, že se nevrátí s nákupem.

Matka ho ale hned přerušila: „Vzal sis ten recept, co jsem v úterý dostala od doktora? Potřebuju nutně vyzvednout ty léky, Viktore, vždyť jsem ti to říkala už několikrát,“ naléhala. „Mám už jen poslední dvě pilulky,“ dokončila matka zvýšeným hlasem.

Viktor si povzdechl. „Dobře, mami. Ahoj,“ zavěsil.

Neměl ani v nejmenším úmyslu jít matce kupovat léky, recept si samozřejmě nevzal. Ošetřovatelku ale taky neměl. A co bude s matkou? Někdo jí ty léky musí koupit. Nemůže ji přece v tom baráku nechat zemřít hlady.

Viktor seděl za stolem a tupě zíral na telefon. V bytě bylo slyšet jen monotónní bzučení zářivek na kuchyňské lince a cirkulace vody v trubkách topení. Úzkou ulicí projela čtyři auta, jedno z nich se zřejmě snažilo zaparkovat pod oknem Viktorova bytu a narazilo do plastové popelnice, která se převrátila na zem.

Několik vteřin po pádu popelnice se displej telefonu opět rozsvítil. Matka.

Další instrukce k nákupu už nezvládne, prošlo mu hlavou. Hleděl na šedou obrazovku s blikajícím sluchátkem, ale neměl odvahu zmáčknout červené kulaté tlačítko dole uprostřed. Nakonec telefon ztichl.

Viktor se zvedl ze židle a začal pocházet po bytě. Na chvíli si sednul k televizi a sledoval večerní zprávy. Když si uvědomil, že má hlad, vrátil se zpátky do kuchyně a uvařil si čaj. Venku se hustě rozpršelo. Šikmo padající déšť bubnoval do okna v koupelně. Viktor déšť nesnášel, všechno bylo mokré a za tmy se leskla osvětlená silnice tak, že se nedalo projet městem. Nechtělo se mu řešit problémy s matkou, která si stejně všechno zavinila sama.

Znovu si vzpomněl, jak utekl naposledy. Od svatby. A poprvé ho napadlo, že kdyby to mohl vrátit, oženil by se. Bude za několik let litovat toho, co dneska udělal?

Večerní zprávy skončily a venku nepřestávalo pršet. Vtom se opět ozvalo nepříjemné pípání telefonu. Matka, napadlo ho. Na displeji však stálo neznámé telefonní číslo, pevná linka.

„Prosím, Viktor Dobrovský,“ představil se Viktor tentokrát a opřel se o kuchyňskou linku.

„Dobrý den, tady Centrální příjem interních klinik Fakultní nemocnice Královské Vinohrady,“ spustil ženský hlas rutinním tónem. „Pane Dobrovský, vaše matka zde byla hospitalizována po těžké zástavě srdce. Dala nám kontakt na vás, jako na jediného rodinného příslušníka, kterému smíme sdělit její stav. Paní Dobrovská je momentálně stabilizována a je při vědomí. Pokud máte zájem, můžete ji ihned navštívit,“ dokončil hlas ve sluchátku.

„Jistě,“ nezmohl se Viktor na nic víc. „Přijedu,“ dodal po chvilce mlčení a ukončil hovor.

Matka měla zase infarkt, prošlo hlavou Viktorovi. A pak už nepřemýšlel. Vypnul televizi, ze stolu sebral koženou peněženku a zimní bundu, která spadávala z půlky na zem. Znovu vyšel zadním vchodem a nasedl do studeného auta. Všechno kolem něj se zdálo tak nehostinné. Kapky se odrážely od čelního skla i postranních zpětných zrcátek a činily výhled ven takřka nemožným. Když Viktor vycouvával ze stísněného místa ve slepé ulici, narazil do spadlé popelnice. Musel vylézt z auta zpátky do deště a odklidit ji na stranu. Pak konečně vyjel zpět ulicemi, kterými se před několika hodinami vracel opačným směrem domů.

Když Viktor přejížděl přes řeku, rozpršelo se ještě víc. Světla z pouličních lamp se odrážela od mokré vozovky a na silnici bylo těžké rozeznat bílé dělící čáry. Přemýšlel o druhém hovoru od matky, který nevzal. Možná volala, protože se jí udělalo špatně. Viktorovi se stáhl žaludek. Rychle se myšlenku snažil vypudit z hlavy, protože s sebou přinášela vinu.

S těmito pocity vešel do vstupní haly vinohradské nemocnice. Oddělení, kde matka ležela, se mu podařilo najít až po celých dvaceti minutách. Před návštěvou matky však musel ještě mluvit s ošetřujícím lékařem, jak mu bylo sděleno na příjmu.

Místnost číslo sto tři se nacházela v prvním patře na konci úzké chodby plné oken. Prostor byl prozářený žlutým světlem zářivek, na kterých se zachytával drobný hmyz. Viktor dvakrát lehce zaklepal na zažloutlé dveře.

Za několik vteřin se dveře rozletěly dokořán. „Dobrý večer,“ objevil se v mžiku před Viktorem muž malé postavy v bílém. Na hlavě měl prořídlé vlasy, které však ještě nestačily vytvořit pleš. Doktor se usmíval a odhaloval tak spoustu malých křivých zubů.

„Dobrý den, jsem Viktor Dobrovský a jdu za matkou,“ začal Viktor. Doktor se ale stále tvářil stejně a na Viktorova slova nereagoval. „Tady to mi dali dole na příjmu,“ vytáhl Viktor z kapsy neonový papírek s nápisem „místnost č. 103, MUDr. Koutný“ a zamával s ním před lékařovým obličejem.

„A výborně, vy jste od paní Dobrovské, jen pojďte,“ pohnul se konečně doktor a uvolnil Viktorovi místo ve dveřích. „Posaďte se, prosím, pane Dobrovský,“ sáhl lékař Viktorovi na rameno, jako by ho chtěl sám usadit. Poté obešel stůl, aby se posadil naproti. Jeho plastové nazouváky vydávaly vrzavé zvuky, když kráčel po hnědém linoleu v kanceláři. „Takže pane Dobrovský,“ vycenil opět lékař malé zuby, „vaše matka momentálně spí. Měla těžší srdeční zástavu, jak už určitě víte. Sama si ale zvládla zavolat záchrannou službu. Zástava nepoškodila…“

Viktor pozoroval lékařovy kulaté tváře, které působily jako by měl pusu plnou jídla. Ta myšlenka Viktora přinutila se uchechtnout.

„…odpočívat na lůžku,“ zaslechl pokračování lékařova monologu. Ten zřejmě zaznamenal Viktorův úsměv a zatvářil se podiveně. Lékař Viktorovi připomínal malého hlodavce, který rychle drmolí slova a dělá prudké pohyby. Pozoroval tak spíš jeho mimiku a neposlouchal lékařova slova o matce.

„Proč jste nebyl s matkou, když se to stalo?“ řekl najednou doktor vyčítavým tónem a zvýšil hlas.

Viktor sebou až cukl, jak se lékařův výraz změnil. Věděl snad o Viktorových úmyslech? Ne, jak by k nim přišel. Lékař si ho poměřoval a zjevně se něco snažil vyčíst z jeho tváře.

„Víte,“ začal Viktor a ještě nevěděl, co má vlastně v úmyslu říct, „matka si myslí, že jsem odjel nakoupit, ale to není pravda. Nejel jsem do obchodu, jel jsem k sobě domů.“ Měl strach z toho, kam jeho slova směřovala, ale nemohl se tomu ubránit. „Nemohl jsem se na ni už dívat, jak tam jenom leží a ubíjí se, jak pořád láteří,“ pokračoval Viktor vyčítavým tónem. „Domluvil jsem se s ošetřovatelkou Pokornou, která se u nás občas zastavovala, aby se o matku starala na plný úvazek,“ mluvil čím dál víc nahlas, „místo mě,“ dodal teď už tišeji. „Nemohl jsem tam zůstat,“ opakoval Viktor, „utekl jsem odtud.“

K Viktorovu překvapení se lékař tvářil chápavě, skoro se usmíval a jeho kulaté tváře se až karikaturně nafukovaly do stran. Viktora napadlo, že to samé, co teď řekl doktorovi, by měl říct i matce. Stejně pro ni nemá ošetřovatelku. Nakonec doktor Koutný vstal a přešel ke dveřím. „Tak prosím,“ pokynul lékař do chodby Viktorovi, který se nejprve zdráhal jít za ním. „Matka čeká.“ Vypadalo to, jako by doktor uhádl, na co teď Viktor myslel.

Venku už přestalo hustě pršet, pořád ale mžilo. Na bílých překlápěcích oknech v chodbě visely křivé žaluzie, které už dávno neplnily svou roli. Lékař se vydal dlouhou chodbou směrem ke schodišti a jeho kroky doprovázelo hlasité chrastění klíčů. Viktor stál chvíli u okna naproti dveřím číslo sto tři a sledoval potůčky vody stékající dolů na parapet. Pak se otočil a následoval lékaře směrem k matčině pokoji.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

03.05.2018 13:10:53Lakrov
redaktor prózy

...koukám, že jsem tu už podruhé, tak snad se autor neurazí, že mi to nedošlo hned po první stránce.

03.05.2018 13:09:05Lakrov
redaktor prózy

Začátek, tak první dvě "stránky", mi přijde hodně popisný, spíš jako zpráva,  záznam o události, než jako povídka. Postupně je to pak čím dál tím lepší  a to nejen, že se to lépe čte jako text, ale i to začíná mít nějakou náladu,  postavy ožijí a mám chuť se je představovat a srovnávat s podobnými,  které znám. Celkem dobré, říkám si po dočtení. Jen ten začátek byl prkenný  -- přemýšlím, jak jinak by se ten příběh dal rozjet.  

08.04.2018 18:39:32Govrid

Zajímavé a dobře se to četlo, ale něco mi tam scházelo, nějaký zvrat..., jinak dobrý.

13.03.2018 14:33:11Lakrov
redaktor prózy

Dočteno, takže komentuji. Myslím, že si autor vybral společensky zajímavý  námět, ale zároveň si taky myslím, že ke zpracování takového námětu zatím  nemá dostatek zkušeností. Celé je to postavené poněkud schematichy, založené  na obehraných společensko-patologických obrazech a psané je takovým  oznamovacím tónem bez znatelného spádu,  takže to působí spíš jako převyprávěný úřední záznam  než jako povídka na společenské téma. A ať se nad tím zamýšlím jakkoli,  vychází z toho Viktor jako "pěknej blbec", takový ten "single produkt dnešní  doby", takže pokud takovéhle vylíčení Viktora byl autorův záměr, tak se  to povedlo.  

11.03.2018 23:03:50Lerak12

Tak trochu mono interiér scénáře příběhu v autě. Podobný ve Fr. filmu "Na stromě."  Ale Tvoje slovní zásoba je výborná a máš zajímavě vypsanou ruku. Rád jsem přečetl. 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.