Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Pekař
datum / id12.03.2018 / 486048Vytisknout |
autorK3
kategoriePovídky
témaHistorické
zobrazeno390x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Pekař

~~


„Dnes dvojnásob, Václave?“
„Ano, synovci přijeli na prázdniny. Abych řekl pravdu, nejsem si zcela jist, jestli přijeli víc za námi, nebo za těmi tvými rohlíky.“
„Tak to je pro mě nejlepší pochvala,“ usmál se pekař Josef Soukup.
„Kdy mě naučíš plést vánočky?“
„Až budeš chtít, nejlíp těsně před vánocemi.“
Přejel pohledem celou frontu a byl spokojený. Mezi čtvrtou a pátou hodinou odpoledne, bývá špička prodeje. Lidi se vracejí z práce. Střídá se neustále asi sedm zákazníků. Jeden odejde, druhý přijde. Rád poslouchá jejich tiché švitoření. Je uklidňující. Každý prohodí pár slov a odejde. Nezdržuje to a přitom dodá  správnou náladu. Tak to má být.
„Jako obvykle dva bochníky,“ ohlásil se mladík z hájovny. „Pokud budou dobře vypečené, nebudu se zlobit.“
„Všechny jsou dobře vypečené.“
„Já vím, ale ty tmavší mají navíc tu zvláštní příchuť. Čím to, že jsou tak správně voňavé a kypré.“
„Záleží na kvásku, Františku, ten určuje chuť chleba. Když je správný kvásek a těsto vzduchem šeptá, je dobrý chléb.
Syn hajného odešel.
Zbývala Bozetická, Vošlajerová, Nádvorník a další dva.
„Dnes mi nic nezbude,“ zabroukal si vesele pod nos, když bral z regálu další bochník. 
Pomalu se blížil konec prodejní doby. Další zákazníci přicházeli už jen ojediněle. Pan Velechovský. Bartoška bude nejspíš poslední.
Hovor ustal.
Zvedl hlavu od účtenky, aby zjistil důvod. Letmo se podíval na konec fronty. A měl po radosti. 
Jarda Líbal.
Neslyšel ho ani přicházet. Každý ho tu znal a bohužel ho nikdo neměl rád. Vedl místní stranickou buňku, kdekoho přemlouval a z toho důvodu se mu všichni vyhýbali. Měl ve zvyku přicházet poslední a nepříjemně potichu. Josef věděl, že nikdo jiný už nepromluví. Každý se před ním bál mluvit. Vytušil co má za lubem a  neměl chuť se s ním vybavovat. Když přišel na řadu, snažil se ho rychle odbýt.
„Co to bude? Zavírám.“
„Můžeš mi dát co ti zbylo, ale proto jsem nepřišel. Rád bych si s tebou promluvil.“ 
„Nemáš o čem,“ odtušil odměřeně pekař a chystal se odejít, počítat denní tržbu.
„Počkej,“ nenechal se odbýt nezvaný host. „Jak sis to rozmyslel.“
„Já si nemám co rozmýšlet.“
„Rozhodně bys měl v mnoha aspektech přednost. Na to nezapomínej. Mysli na svoje děti a na jejich budoucnost...“
„Přišel jsi mi vyhrožovat? Zbytečně! Do vašeho spolku mě nikdy nedostanete! A neotravuj!“
„To se uvidí,“ ušklíbl se Líbal nevypočitatelně a spěšně zmizel za dveřmi.
Pekař měl po radosti.
 „Musí mi zkazit den,“ zavrčel a zmizel v domku na opačné straně dvora. Manželka právě chystala večeři a hned na něm poznala, že něco není v pořádku.
„Co se stalo?“
Ani se nepodíval, rozlobeně jí obešel přímo do koupelny, aby shodil pomoučněný oděv.
„Zase přišel! Jistěžě poslední. Aby nikdo neslyšel jeho vyhrožování! Příště ho vyhodím.“
„Hlavně se Pepo nenech vyprovokovat, prosím tě. Víš jak se mstí.“
„Přichází jako tichošlápek.“
Za týden Josefa překvapil tak, že se na nic nezmohl.“
Byl dotěrný a jeho hlas zněl jizlivě.
„Na okrese si přejí rozšíření tvé pekárny,“ řekl. „Chtějí ti přidělit dvě ženské a k nim mladého Laina. Je také vyučený pekař a navíc vystudoval potravinářskou školu. Vyzná se v nových technologiích. Šéfem bys zůstal samozřejmě ty. Jarda by pouze podepisoval lejstra...“
„Jenže já s tím nepočítám!“ ohradil se Josef. Rozšiřování nepřichází v úvahu. Vystačím si sám. Víc nechci. Naši ves bohatě zásobím a zákazníci ke mně rádi chodí.“
Líbal si však stále vedl svou.
„Vesnice kolem žádnou jinou pekárnu nemají,“ pokračoval neodbytně. „Prodejci musí nakupovat daleko a pak si zákazníci stěžují na přirážky.“
„To snad není moje věc, a neotravuj! Mám dost své práce, kterou za mě ty neuděláš!“
„Ještě se uvidíme, pane Soukupe.“
Josef mu nestačil ani odpovědět, dveře zaklaply a ticho po pěšině. Měl z něj divný pocit. A nevolnost od žaludku. V noci nespal. Najednou si nebyl svou živností jist. Začaly ho nahlodávat nepříjemné myšlenky. Nechtěl si je připouštět, ale zavrtávaly se mu do mysli jak malí červíci. Sklenář, kovář, mlékař, všichni skončili. Už je tu poslední živnostník a uvědomil si, že je na řadě. Čím víc o tom přemýšlel, tím to bylo horší. Nemohl si pomoci, nešlo to vyhnat z hlavy.
On si do pečení mluvit nenechá! Tak se rozhodl.
Pak vzpomněl na krejčího Bazošku, a zachvěl se. Bohouš byl v podobné situaci. Josef to věděl, protože byli přátelé. Neměl sice tušení oč přesně šlo, ovšem krejčí mluvil o Líbalovi a o jeho tajemných návštěvách. Později se uzavřel do sebe a nedával o sobě nějaký čas vědět...
„Škoda,“ vyčítal si že ho tenkrát  nenavštívil. Možná by se mu býval svěřil. Netušil, že je to s ním tak vážné. Bohouš to  neustál. Bůhví, odkud sehnal zbraň. Našli ho v okolním lesíku. 

Líbal přišel ještě dvakrát. Snažil se ho stáhnout do partaje. Marně. Potom opět vyhrožoval. Mluvil o dětech, o jeho práci a nejvíc o pekárně. Změnil rétoriku. Už se nevyjadřoval v tom smyslu, že by to bylo lepší, ale, že to bude lepší. O rozšíření mluvil bezmála jak o hotové věci. Nakonec ho tak rozčílil, že se na něj Josef rozkřikl: „Chceš abych skončil jako Bazoška! To se ti nepodaří! Vím moc dobře co jste spolu měli. A taky vím, že donášíš na okres. Jsi křivák a udavač! Ani na pohřeb jsi Bohoušovi nepřišel. Bál ses! Už sem nechoď, rozumíš? Nemám na tebe náladu!“
Josef měl každopádně o čem přemýšlet. Pekárna mu nedala spát. Nechával si všechno pro sebe. O svém problému s ostatními nemluvil. Začínalo toho být na něj přespříliš. Přemýšlel o tom co by se stalo, kdyby přestal péci. Vůbec si nepřipustil, že by mu sem někdo nasadil cizí lidi.
Líbal se už nedostavil a pekař byl opět byl veselejší. S ním i zákazníci. Určitou dobu byl klid, načež přišel dopis. Vlastně nařízení. Že bude muset svoji provozovnu v zájmu spoluobčanů rozšířit. V dopise byl dokonce vyznačený datum oficiální návštěvy soudruhů z vyšších míst, tedy z okresu. Společně vše v klidu prodiskutují a učiní rozhodnutí. Jenže on věděl, že ve skutečnosti to bude tak, že oni sami to prodiskutují a učiní rozhodnutí. Nedají mu příležitost. Dostane jednoduše ultimátum. Nemohl si pomoci, dělo se to všude v okolí. Většina živnostníků už to vzdala, nebo se podřídila.

Od té doby pořádně nespal. Snažil se mluvit o něčem jiném, častěji poslouchat rádio a číst knihu. Ale stejně, jakmile večer ulehl a zavřel oči, viděl žhavou pec naloženou všemi těmi problémy. Byl zahnán do kouta. Věděl, že nemá moc času na rozmyšlenou. Termín návštěvy se blížil. Připadal si stále bezradnější a nevěděl co s tím. Pak se rozhodl. Náhle, jak to u něho bývalo zvykem. Jako kdyby se led prolomil. A cítil se trochu volnější. Bude Václava a budou u bráchy slavit. Všichni. Na druhém konci vsi. To je zrovna neděle, fajn. Má na to týden. Ještě může ze svého rozhodnutí couvnout...

Pomyslel na to také, jistě, kdo by na jeho místě nepomyslel. Vlastně to bylo docela lákavé. Měl by méně práce, zodpovídal by spíš za práci ostatních, jeho jméno by se samotnými pekařskými výrobky šířilo dál...
Ale to už by nebyl on.
Rána pěstí do stolu. 
Ne! To už nebylo jeho jméno! Nýbrž jméno někoho jiného! Zastyděl se za tu slabost.
 
Každou neděli dával pec po týdenním provozu do pořádku. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Dal si obzvlášť záležet. A když se ostatní chystali k Vaškovi, řekl že ho bolí hlava a přijde později. Vezme prášek a na chvíli si lehne.
Když odešli, zamířil místo do postele do dílny. Sebral z pod ponku provaz přivázaný ke starému kbelíku. Používal ho při vybírání studny. Odnesl ho do pekárny a posadil na stoličku. Prohlížel pec a ještě si to nechával naposledy projít hlavou. Byla krásná. Měl k ní těžko popsatelný vztah. Znal každou její část. Když byla vyhaslá a studená, říkal že spí. Když v ní zažehl oheň, říkal že dýchá a když pekla, pracovala. Vstal aby znovu přejel dlaněmi přes naleštěné kachle.
A opět usedl a přemýšlel. Smutně se na ni pousmál, aby se vzápětí zachmuřil. Provaz nebyl nový, naopak dost zpuchřelý. Nic to však nezměnilo na tom, že by stále bezpečně unesl i metrákový žok mouky. 
„Tu radost ti neudělám, parchante!“ vykřikl.
Vyskočil a mrštil provaz na podlahu.
Trhl dveřmi od zdi až se zabouchly a popadl těžkou palici. Jedinou, dobře mířenou ranou, urazil vstupní dvířka pece. Další rány mířily na čelní kachle. Veškerou zlobu dal do těch úderů. Ponejprv rozmlátil všechny oblé rohy. Pak už to nebylo tak snadné. Odběhl do dílny pro kovaný klín a pro majzlíky. Mlátil do nich jako divý.
Jeho běsnění trvalo asi hodinu. Nebyla to malá pec. Občas přitom padala ostrá slova. Avšak nepřestal dokud nebyl hotov. Ale ani potom se nezastavil. Odvezl veškerou suť kolečkem doprostřed dvora. Trvalo to další hodinu. Když odvezl poslední, setřel pot z čela, a opět se na moment posadil. 
Načež se umyl a převlékl do čistého, aby mohl jít, náležitě upraven, na bratrovu oslavu.
Ještě dřív než odešel, vybral ze sutin nejméně poškozený kachel, setřel z něho prach a odnesl jej do domu.
„Pekárna je mrtvá,“ chtělo se mu křičet. „Ale pekař, Josef Soukup, žije stále dál. A nebude brečet! Bude se smát.“

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

16.04.2018 20:24:21K3
redaktor prózy

Lakrov - dík za přečtenía ohodnocení.

16.04.2018 16:41:41Lakrov
redaktor prózy

Ze začátku je to takové žoválně ukecané, ale postupně se z toho stává  společenské drama, v němž nechybí ani revoltující hrdina. Slohově je to sice  prosté, skoro se mi chtělo říct neumělé (což ovšem může být autorův záměr).  Jako příběh je to ale celkem působivé, takže těm, kteří pamatují tu dobu,  možná po dočtení přijde na mysl otázka: Jak to bylo dál...  Kdo je autorem jsem se dozvěděl až po dočtení, po odhlédnutí na začátek,  ale kdybych se zamyslel, mohlo mě to napadnout.  

08.04.2018 14:03:19K3
redaktor prózy

Vigan, dík. Hezkou neděli i tobě.

08.04.2018 11:31:40Vigan

Pěkné. Josef je takový typ člověka jako František z filmu Všichni dobří rodáci.

Oceňuji, jak někdo dokáže skočit do povídky dialogem, ty to umíš..)

04.04.2018 21:55:07K3
redaktor prózy

Stargazer, dík za přečtení a hodnocení.

04.04.2018 21:22:46Stargazer

Vzpomínka na doby dávno minulé, jejichž odkaz si s sebou táhneme dodnes jako národní stigma.

Oceňuji závěr povídky, která nekončí trochu očekávanou tragédií, ani žádným kýčovitým happyendem. TIP   

23.03.2018 13:43:50Gora
redaktor poezie a prózy

avi

23.03.2018 13:40:12K3
redaktor prózy

Tak jo, Ireno, dík.

23.03.2018 09:04:12Gora
redaktor poezie a prózy

Karle, mohla bych povídku nominovat do soutěže PM?

13.03.2018 10:25:23Tetřev

Povídka mě bavila a líbil se mi zejména konec. Pekařovi jsem samozřejmě fandila - a líbilo se mi, jak svůj vnitřní konflikt vyřešil...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.